Zádušní básně za Pavla Buksu

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Viola Fischerová v této sbírce reaguje na sebevraždu svého muže. Vzpomíná na jejich společné šestnáctileté soužití a vede s manželem neustálý dialog. Poezie je plná hořkosti a stesku, bolestných vzpomínek a pocitů samoty, v nichž "v kuchyni u okna / na židli / sedává prázdno se svislými rameny / a pije a civí." Z básní vyzařuje především žal a hluboký smutek nad jedním lidským osudem, přece však nesou alespoň zlomek víry a naděje. Především v těch chvílích, kdy autorka zdůrazňuje určitou nostalgii spojenou s autentickou sílou milostného prožitku. V okamžicích, kdy básnířka bytostně cítí, že se do ní "lehounce prosvítila / zdálky ke mně tma," zároveň dospěje k poznání, v němž "protáhla se pohnula / láska / schoulená jako dítě v břiše." Skladba, zkomponovaná v sevřeném tvaru, působí i jako osobitá filozofická reflexe, zamýšlející se nad samotným faktem lidské existence.