Ubírati se

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

"Staré oči bolí nejvíc denní světlo", říká Karel Šiktanc v závěrečné básni.Přesto se však zdá, že onu bolest odmítá básník brát na vědomí. Stále je tu totiž touha i v pozdním věku pozorovat svět, probírat se záchvěvy života, který ještě nekončí a sledovat, jakými cestami se ubírá. Šiktancovy verše opět vynikají sebevědomým přístupem k jazyku, jenž je neustále opracováván jako stavební kámen, ve kterém jsou doslova vysekávány nové tvary a podoby. To vše činí básník s výsostnou vyrovnaností, s pokorou k řeči, která mu je vším a propůjčuje mu dar vyjádřit niterný vztah k lidskému bytí, k povaze stáří a také k vyslovení moudrého přesvědčení, že člověk má zůstat věrný svým postojům, aby neztratil sebeúctu. Neboť je "ze vší námahy vezdejší povahy / nejtěžší možná / vážit si sám sebe".