Rouška Veroničina
Vydání: Fori Prague 2009 | Jazyk: čeština a slovinština | Signatura: AZ 1102
Mozaika intimní a přírodní lyriky věnovaná plačící ženě, kterou může být básníkova matka nebo země (prožil občanskou válku v Jugoslávii v 90. letech 20. stol. v Sarajevu). Svůj druhý domov a inspiraci pro svou tvorbu nalezl v Slovinském Krasu.
Podrobnosti tohoto vydání
Obsah
Slovinský originál s paralelním básnickým překladem do češtiny.
| Popis | |
|---|---|
| Čtenářská kategorie | kniha |
| Záhlaví | OSTI, Josip |
| Název | Rouška Veroničina |
| Podnázev | (ani hymny, ani elegie z Tomaje) |
| Autor | Josip Osti ; [fot. Pavel Mžourek] ; [překl. Hana Mžourková] |
| Překladatel | Mžourková, Hana |
| Vydání | |
| Měřítko | |
| Místo vydání | Praha |
| Země vydání | Česko |
| Nakladatel | Fori Prague |
| Rok vydání | 2009 |
| Rozsah | 193 s. |
| Durata | |
| Vybavení | |
| Rozměry | 21 cm |
| Počet stran | 193 |
| Doprovodný materiál | |
| Poznámka | |
| ISBN | 978-80-254-6554-7 |
| Cena | 150 |
| Obsahová char. "OCH" | J9b |
| Obsah OCHu | Poezie v jiných jazycích. |
| Název básně | Jsem, jaký jsem; Ohlédni se k domovu, anděli; Pořád ještě nosím v kapse klíč od někdejšího domova; Často jsem ztracený v temném lese jazyka; Držíme se za ruce od té doby, co jsme se poznali; Po válce stavíme dům; Kotva mé malé lodi; Slunce je hostie mého prvního i posledního přijímání; Slunce hřeje všude a na všechny stejně; Každý den se ptám; Slunce nad Tomajem; Toho dne slunce všechno pozlatilo; Neviděl jsem loubí před sousedovým domem; Po vášnivých objetích jsme se ztratili; Jsi kapkou rosy; Naše zahrada lásky, láska, je slovník a mluvnice mého básnického jazyka; Naše zahrada v Tomaji je zahradou lásky a rozkoše; Jak jsem si dávno přál; Bezejmenný strom v zahradě; Vzpomínám na výuku v přírodě; Často jsem zase dítětem; Vše ve mně i kolem mne je magické a mystické; Láska vzkřísila zmrzlou olivu k životu; Marně zavírám oči a odvracím hlavu; Zrezivělým bajonetem z první světové války; Najednou se vše uklidní a ztichne; Často jsme chyceni v pavučině mlčení; Vždy, když začnu psát básně, kocour si sedne na můj klín; Byl to sen noci svatojánské; Po jarním dešti; Kafka psal dopis i mému otci; Pospěš si, lásko, do zahrady; Ze zahrady vejdu do domu; Danilo Kiš v bordelu múz; Zas kvetou kosatce na básníkově hrobě; Byli jsme i u Hegelova hrobu; Naše ranní a večerní stíny; Touze se učme od krápníků v jeskyních; Od tebe jsem se, drahý Borgesi, hodně naučil; Nevím, kdy oslepnu; Když přijde přítel na návštěvu; Na nebi se třpytí hvězdy jako kapky potu na tvé tváři, Louisi Armstrongu; Všechny básně ještě nejsou napsané, drahý Róžewiczi; Když čtu básně; Vlaštovky na telegrafních drátech; Šel jsem sám temným lesem; Stoupal jsem a sestupoval schodištěm tvých veršů, milenče smrti, Frederiku García Lorco; Zas přišel podzim; Noc, tma; V noci jsou všechny květy černé; Najednou se zatřpytí uprostřed zahrady; Kdykoli se setkáme, dlouho se na sebe díváme; Matka Bóra a její dcery; Láska ze mě udělala básníka; Krásnější než nejkrásnější básně; Když se mnou nejsi v Tomaji; Kdysi v mládí jsem psal básně; Všechny květiny, které sázíme; Nejčastěji si povídám s mrtvými; Když jsem v zahradě vytrhával plevel, myslel jsem na tebe, Nelly Sachsová; Rukama, které voní smrtí, jsem položil hlavu na tvůj klín; K večeru je všechno plné světla; Občas vidím krajinu Krasu očima van Gogha; Občas se mi zdá, že v životě nic nemá smysl; Celý život se loučím se životem; Často se mne ptáš; Netoužím po snítkách vavřínu, uvitých ve věnec vítězství |
Lístek
| MARC |
|---|