Povídky

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Jméno znamenitého povídkáře získává Jan Čep již ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Je to především proto, že v krátkých prózách dokáže básnicky podmanivým jazykem vystihnout osudy, strasti a radosti venkovského člověka, jež jsou propojeny duchovním, vnitřním odrazem jeho existence. Čep umí zachytit úzkost a obavy, jež plynou z pocitů a prožitků jeho postav, ztotožňuje se s jejich vědomím a snaží se nacházet souvislosti mezi zhodnocením individuálního lidského údělu, jeho posláním na této zemi a posléze i smrtí, která se v Čepových příbězích projevuje jako jeden z hlavních motivů. Vedle tohoto námětového prvku se v autorových textech objevují také až baladicky snivé popisy rodného kraje, v němž hrají důležitou úlohu malé obce se svými mnohdy neudržovanými staveními a zahradami, dále rodinné vztahy i posloupnost generací či otázky víry. V závěrečném období, které Čep strávil ve francouzském exilu, pak pronikají do jeho díla jak válečná témata, tak i události, naznačující společenské změny po roce 1948, které Čepa přinutily k nedobrovolnému odchodu z vlasti.