O vůli v přírodě a jiné práce

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

"O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu" dokazuje, že daná věta jsou společným výrazem pro čtyři zcela odlišné poměry, z nichž každý spočívá na jednom zvláštním apriorním zákoně. Věta o důvodu ve všech svých tvarech je apriorní, má svůj původ v našem intelektu, a proto ji nelze aplikovat na celek všech jsoucích věcí, svět, s výjimkou tohoto intelektu, v němž existuje. Takový svět představující se díky apriorním formám je totiž právě proto pouhý jev. Pojednání "O vůli v přírodě" představuje spojnici s ústředním vyústěním Schopenhauerovy filozofické koncepce - s etikou. Odedávna totiž bylo všem národům známo, že svět má kromě fyzického významu i význam morální. Přesto se však všude dospělo k nezřetelnému vědomí věci, která se při hledání svého výrazu dívala do rozmanitých obrazů a mýtů: náboženství. Filozofové se vždy snažili dosáhnout jasného porozumění věci a celé jejich systémy, vyjma materialistických, se shodují v tom, že to jediné podstatné celé existence spočívá v moralitě lidského jednání. Od metafyziky se právem požaduje, aby byla oporou etiky... "Dva základní problémy etiky pojednané ve dvou akademických spisech soutěžících o ocenění" se systematicky rovněž věnují problematice lidské morálky. Schopenhauer chápe "morální pružinu" coby fakt, z něhož jediného může vycházet nezištná spravedlnost a opravdová láska k lidem, na nichž jako na dvou kardinálních ctnostech spočívají všechny ostatní. Tyto tři spisy dokonale mapují ideové směřování německého filozofa, jež vyústilo ve vzniku jednoho z nejvýznamnějších filozofických spisů devatenáctého století - Svět jako vůle a představa.