Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Čtení je především nečtením: volbou čtené knihy zároveň volíme množství těch, které neotevřeme. Aktivní nečtení je schopnost orientovat se ve velkém množství knih - takový nečtenář se zdržuje této činnosti (čtení) proto, aby mohl zachytit podstatu knihy; kniha mu lhostejná není, právě naopak. Hranici mezi čtením a nečtením smazává listování - kdo je lepší čtenář: ten, kdo čte knihu do hloubky, aniž by dokázal určit její místo v širším kontextu, nebo ten, kdo nevstupuje do žádné knihy, ale dokáže se pohybovat mezi všemi? Analyzovat konkrétní situaci, ve které se nacházíme, když mluvíme o nějakém díle, je základním prvkem naší úvahy o knihách, které jsme nečetli: mluvení o knihách má totiž jen máloco společného s jejich čtením. Žádná kniha není izolovaná, je naopak součástí rozsáhlého celku, který autor nazývá kolektivní knihovnou. O této knihovně je žádoucí mít přehled jako o souboru a každou knihu, která je jeho částí, netřeba číst. Předkládané teze autor dokumentuje na příkladech světové literatury.