Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Přesně dávkovaným jazykem obnažuje Ivana Myšková nejednoznačné chování svých postav, které se ocitají tu ve stavu citové nouze, jindy až v děsivých pochybnostech, co mohou svým chováním způsobit - nebo se uklidňují a rozptylují neobvyklými koníčky. Autorce se podařilo vytvořit panoptikální galerii, z níž dýchá nedokonalost lidského jedince s jeho chybami a úzkostmi. Tyto emoce vyjadřuje i titulní metafora, která v přeneseném významu upozorňuje na nezakotvené ohlasy v duši člověka, která se tak stává úrodným prostorem pro vnitřní trápení. I proto se hrdinové autorčiných próz užírají, zavírají do ulit, potýkají s povahovou nevyvážeností a nejblišímu okolí, jehož se ovšem straní, se mohou jevit jako směšné figurky, které trpí prazvláštní chorobou: neustále se omlouvat a často se sebetrýznivou rozkoší se doznávat k tomu, proč se v konkrétních situacích zachovali právě tak a ne jinak.