"Aby nemuseli nakonec žebrati"

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Kniha se věnuje vzniku a využívání státního invalidního fondu Strozziho nadace, na jehož základě vznikla karlínská Invalidovna jako ubytovna válečných poškozenců. Strozziho nadace byla účinná od roku 1658 do roku 1952, kdy byla zestátněna. Invalidé žili v Karlíně od roku 1732 do roku 1935, poté se přestěhovali do invalidovny v Hořicích. Nejvíce válkou postižených vojáků žilo v Invalidovně na začátku 19. století: na 2500 osob. Žily zde také rodiny s dětmi. Autor uvádí domácí řád tohoto zařízení a jeho dodržování, hlavně si všímá konkrétních osob, které zde podle archivů, vojenských kmenových listů a matrik našly druhý domov. Méně postižení váleční poškozenci pracovali nejen v Invalidovně, ale i mimo ústav např. jako hlídači objektů. Jiní měli naopak potíže s dodržováním režimu např. kvůli alkoholu a docházelo k různým deliktům. Kromě řadových invalidů jsou popsáni i velitelé Invalidovny po roce 1918. Od 20. let 20. století byla budova využívána různými institucemi (Vojenské muzeum). V závěru se autor zamýšlí nad nejistou budoucností budovy Invalidovny.