Den vytažený ze zásuvky

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Ve verších Kateřiny Komorádové se potřeba slovních hříček kombinuje s jemným a křehkým pohledem na svět, do něhož občas vtrhnou syrové prvky zobrazované skutečnosti. Její básně jsou uceleným lyrickým deníkem, kde jednotlivé záznamy defilují v podobě miniaturních snímků, v nichž je důraz položen na detailní zachycení citového vztahu či běžného prožitku. Tyto záběry, promítnuty v prudkém střihu, působí jako vzpomínky, předměty či epizody, jež jsou náhle "vytaženy ze zásuvky", do níž zároveň prudce proniknou světelné paprsky a dodají jejímu obsahu zvláštní, téměř snovou náladu. Ta je přítomna třeba v onom okamžiku, kdy "z korun stromů / valilo se světlo / přímo do ulice / a nebyl nikdo / kdo by takový obraz namaloval". Vedle tohoto melancholického půvabu a okouzlení se však v autorčiných básních ve velké míře objevuje i téma odcizení, smutku a skepse. Je v nich také bolest z rozchodů i obava z navázání nového emocionálního pouta, naznačena bezradnou otázkou "kam jít a koho milovat?". Je tu i vtíravý tikot biologických hodin i snaha za každou cenu přehlušit tísnivé ticho, jež naplňuje prostor domovských stěn a jedinou zbraní proti němu je zapnout "pračku pro pocit / že nejsem v bytě sama."