Vypadáme, že máváme

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Luboš Svoboda obdařil svou prvotinu strohým a úsporným jazykem, kterým na miniaturní ploše vypráví drobné příběhy a epizody, jejichž vyústění často mění v rafinované zakončení. Pointa je mnohdy vykreslena pouhým náznakem, scéna události, pocitu nebo postřehu je pak nasvícena jakýmsi zastřeným reflektorem, jehož paprsek náhle prozáří tmu a upřesní danou situaci. A tak závěť může mít třeba podobu sklepního prostoru, v němž už dlouho plesniví křeslo i "proťukané piano", lék proti depresím nemusí přinést zklidnění a ve chvíli, kdy jsme přitlačeni na sklo, můžeme opravdu vypadat tak, že máváme. Zdá se tedy, že u Luboše Svobody hraje rozhodující roli onen okamžik prozření, který se dostaví jako součást posledního záběru a vysvětlí souvislosti a okolnosti intimních stavů nebo dějů, do nichž je člověk nezadržitelně vtažen a stává se tak jejich očitým svědkem.