Pohádky o zvířátkách

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

I když Ondřej Zajac označuje své texty jako pohádky, jejich obsah a vyznění jsou často od nevinných báchorek až příliš vzdálené. Hned v první básni se třeba mraveniště mění v nelítostnou arénu, v druhé naznačuje týrání domácích zvířat, v další se zase monologem vařeného humra zabývá neměnným existenčním údělem, což platí i v případě "prasátka pečenáče", které "smutně kouká / sladce chrochtá", když se připravuje na podříznutí řeznickým nožem. Zajac záměrně vnáší do animální říše ironii a skepsi, v drsně pojatých bajkách (i tak se dají tyto útvary nazvat) si všímá poslední životní fáze, která někdy (byť viděna černým humorem) dosahuje tragicky morbidních rozměrů. Velrybí sebevraždy, krásné šelmy zabíjené pro kožešinu či jateční hromadné porážky hovězího chovu - to vše společně s dalšími příklady nakonec zákonitě míří do jakési obžaloby "moudrého kocoura", pojednávající o utrpení druhů. Jestliže se však člověk v první části chová jako zvíře, v té druhé pak Zajac role obrací - a homo sapiens je zde doslova vylíčen jako nemyslící, stádní, zhovadilé a samolibé prase.