Mezi metaforou a ironií

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Obrazotvornost Octávia Paze přetváří analyzovanou vnější skutečnost v esejistovu vlastní vizi, směřující k jistému principu fungování mexické společnosti. Jedná se svébytnou estetickou koncepci vztahu současnosti a historie, která však není akceptována bez výhrady další generací intelektuálů, vidí v tom snahu mytologizovat složitou realitu, v níž se mexická společnost nachází ve prospěch poetického záměru. Dílo Carlose Monsiváise, novináře, autora kronik, odráží realitu většinové společnosti a tvorbu chápe jako etický závazek vůči těmto vrstvám, avšak jeho pojetí okrajovosti na rozdíl od Octavia Paze je odlišné. Kritické myšlení obou autorů vychází z mexického liberalismu 19. stol. U obou autorů jsou analyzovány prozaické texty šedesátých a sedmdesátých let, které se mimo jiné dotýkají událostí z října 1968, kdy vyvrcholilo a tragicky skončilo studentské hnutí a Náměstí Tří Kultur, Tlatelolco. Postoje obou na sebe vzájemně narážely, ovlivňovaly veřejné mínění. Pazovy a Monsiváisovy texty kriticky reflektují mexickou národní kulturu, jejichž snahou je ukázat, jak se národní kultura odráží v oficiální kultuře a jaké jsou její zpětné vazby, jakou roli hraje intelektuální elita.