Odstíny smutku

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Do výboru, na němž se podílela japanoložka Zdeňka Švarcová společně s básníkem Zdeňkem Gerychem, bylo zařazeno přesně sto Saigjóových básní. Toulavý mnich Saigjó se na svém putování dostával do míst, která ho přímo vybízela porovnávat nehybnost a trvalost přírodních scenérii s prchavou lidskou existencí. I proto se ho často zmocnil smutek a lítost, na druhé straně však dokázal tyto pocity kompenzovat odbočením do intimní a milostné sféry, která u něho, patrně ještě předtím než se zřekl světských radostí, hrála nemalou úlohu. "Palčivých trnů v srdci svém / bezpočet mám, / o to nic, s tím se vyrovnám. / Pokud však vyznat bych vše měl, / raději bych se neviděl!" Vrcholem autory tvorby však zůstává poezie inspirovaná krajinami, jimiž procházel a v nichž pobýval. Saigjó uměl zachytit svět kolem sebe v proměnách jednotlivých ročních období, všímal si tajícího ledu v puklinách skal, podzimních mokřin a mlhavých úsvitů nebo rákosí, spáleného mrazem. Zásadní význam v autorově lyrice má rovněž zobrazení sakury, která je pro něho a vlastně i pro celou zemi vycházejícího slunce symbolem pomíjejícího života.