Neklid doby

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

První esej konfrontuje Foucaultovo postmoderní pojetí identity s Habermasovým kritickým modernismem. Proti postmodernímu totalizujícímu popisu identity jako pole asymetrických vztahů moci Habermas tvrdí, že lze komunikativně identifikovat deformace v komunikaci i odhalit nelegitimní tvrzení. Proti postmoderní totalizující diagnóze patologií moderny Habermas zdůrazňuje: kritizovat lze systémové kolonizace přirozeného světa na základě pravdivých platných a upřímných tvrzení. Druhý esej se snaží prokázat, že Habermasovo pojetí integruje demokraticko-konstituční výkony poválečné generace s existenciálně-revolučními přehodnocujícími akty generace protestující v šedesátých letech. "Radikální demokratický multikulturalismus" konfrontuje Derridovo s Habermasovým pojetím realizace radikální demokracie po roce 1989. Derrida se vyslovuje pro radikální multikulturní demokracii, pro pohostinnost k cizincům a pro politickou odpovědnost namísto mocenského a tržního dogmatismu. Habermasova argumentace pro intersubjektivní formování identity, potenciální politickou kulturu a permanentní demokratickou revoluci vede k procedurální spravedlnosti. Derrida i Habermas přepisují osvícenství na kritiku dnešní doby. Čtvrtý text zkoumá problematiku uchování paměti na případu Židovského ústředního muzea v Praze. Kantův kategorický imperativ a Adornův nový imperativ přikazují odporovat pozitivní prázdnotě, kterou zosobňuje nacistické muzeum vyhlazeného obyvatelstva. Předposlední příspěvek zkoumá vzájemný vztah mezi násilím, zlem, sekularizací. Násilí má podobu sekularizovaného rozhořčení nad zlem konečnosti a smrti. Závěrečný esej pojednává o významu pokroku. Člověk může být krutý při vlastní banálně dobré vůli a dokonce i při vlastním heroickém morálním zápasu proti zlu. Právě proto je falešná úcta k pokroku sama druhem radikálního zla.