Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Podrobnosti tohoto vydání

Obsah

Přesně dávkovaným stylem a jazykem obnažuje Ivana Myšková nejednoznačné chování svých postav, které se ocitají tu ve stavu citové nouze, jindy zase až v děsivých pochybnostech, co mohou svým chováním způsobit - nebo se dokonce uklidňují a rozptylují neobvyklými koníčky, v nichž hraje prim třeba hálkotvorný hmyz. Autorce se podařilo vytvořit téměř panoptikální galerii, z níž leckdy mrazí, z níž dýchá slabost a nedokonalost lidského jedince s jeho prohřešky, chybami a úzkostmi. Tyto emoce zdařile vyjadřuje i titulní metafora, která navíc v přeneseném významu upozorňuje na nezacelené a nezakotvené ohlasy či ozvěny v duši člověka, která se tak stává i úrodným prostorem pro vnitřní muka a trápení. I proto se hrdinové autorčiných próz užírají, zavírají do ulit, potýkají se s povahovou nevyvážeností a nejblišímu okolí, jehož se ovšem straní, příliš si ho nevšímají a už vůbec mu nechtějí naslouchat, se mohou jevit jako směšné figurky, které trpí jakousi prazvláštní chorobou: neustále se omlouvat a často se sebetrýznivou rozkoší se doznávat k tomu, proč se v konkrétních situacích zachovali právě tak a ne jinak.